Anotace: lehký úklid, parfém a lanýže ...

Pár drobných úprav před zrcadlem,
lehký úklid, parfém a lanýže.
Mohl bych ji přivítat vtipným říkadlem,
nebo přestat býti trapným
a radši jí ukázat rozhlednu,
tu co je v okolí nejblíže.

Pozval jsem k sobě na večeři osobu,
se kterou jsem kdysi trávil kousky času.

Bylo by dobré zbavit se závazků,
nerad bych odešel nepřipraven.
Narval jsem do sebe hrst prášků,
abych se necítil unaven.

Uvnitř jsem si promítal
veškeré možné hypotézy.
Jemně jsem nanesl pudr na lézy,
a šel ji přivítat.

Stála před dveřmi v modrém kabátu,
hrála si s kučeravými vlasy.
Vypadala jako žena z plakátu,
oproti poslednímu shledání
měla prodloužené řasy.

Přišla sama, bez nich.
Sledovala mne zažehující nepřirozenou a děsivou intenzitou.
Byl to náraz, který mi zdeformoval obličej a zbortil tělo i část mysli.

,,Kde jsou?‘‘ otázal jsem se.

,,Opustili mne. ‘‘ odvětila.

,,Proč odešli?‘‘

,,Neodešli...tak úplně.‘‘

Dále jsem se již neptal.
Pouze jsem ji pobídl,
aby něco snědla.
Jen kývla hlavou.

Cestou k bytu jsem studoval její chůzi.
Nenápadně jsem očichával blůzu
a rozvzpomněl se na naše poslední shledání.
Na to, jak ji následovali oni.

,,Máš ráda lanýže?‘‘

,,Předpokládám, že jsi mne nepozval kvůli jídlu.
Mohli bychom přeskočit zdvořilostní fázi a přejít k věci?‘‘

,,Jsem bezmocný.‘‘

V ten moment se podívala z okna a po několika vteřinách pravila:

,,Já vím.‘‘

,,Jak to víš?‘‘

,,Říkali mi to...když odcházeli.‘‘

,,Kde jsou teď?‘‘ zeptal jsem se.

Neodpověděla.
Pouze pokračovala směrem k bytu.
Tímto gestem mezi námi vyzdila bariéru třpytu.
Šel jsem připravit jídlo.

Cítil jsem, že v tento večer neexistuje nic, co nás pojí.
Ona se zatím procházela po pokoji.
Utopena v polohlase
zastavila u postele a zeptala se:

,,Ta postel tu dříve nebyla. Je nová?‘‘

,,Ano. Vyzkoušel jsem v poslední době spoustu postelí,
ovšem tato mi vyhovuje nejvíc.‘‘

Opět nic neřekla,
rovnou usedla ke stolu.
Koutkem oka mne sledovala tak, abych si toho všiml.
Atmosféra houstla a já začínal být nervozní.
Pak jsem zpozoroval, jakoby se za oknem někdo mihl.
Začal jsem pociťovat, jak vážně jsem nemocný.

Krůpěje potu začaly smívat moji masku.
Abych obměnil myšlenky,
začal jsem koutkem oka sjíždět k páru jejích podvazků.
Krátké purpurové šaty,
lanýže, nic neříkající ticho, nedebaty.
Nesnáším její návraty.

Přemýšlel jsem, co z toho všeho pramení.
Posléze jsem si uvědomil,
že mi skrz košili prosvítá krev na rameni.

,,Jsem nemocný.‘‘

,,Já vím...říkali mi to. I dnes tu jeden byl.
Viděl tě.‘‘

,,Uvidíme se ještě?‘‘

,,Je přestupný rok. A dnes je ten den,
věř mi, nechceš být jimi dopaden.
Sejdeme se za čtyři roky. Od této chvíle.
Pustí mne za tebou pouze v den, který neexistuje.‘‘

,,Myslím, že to nestihnu.‘‘

Publikoval(a): 23, 28.11.2016