Anotace: Krátká báseň vyprávějící o smrti jediné rodiny tehdy malého kloučka. Zároveň chci upozornit, že je to moje první sepsaná báseň a tak se omlouvám za případné chyby.

Tam vzadu na sněhem pokrytém náhrobku,
léta strávená s tatínkem si přepočtu.
Za ruku vede mě maminka,
chudinka, třese se celičká.

,,Maminko, kde je teď tatínek?"
Ptá se chuděry chlapeček.
,,Odpočívá v nebíčku, moje dítko."
Smrt odfoukla tatínkovo život jako smítko

,,Uvidím ho ještě někdy?"
Ptá se malé dítě.
,,Až proměníš se v střepy."
Smutku bylo cítě.

Uběhly čtyři dlouhé roky,
chlapec odkázán do samoty.
Maminka přidala se k tátovi,
jejich duše jsou teď bohovy.

U postele modlí se každý den.
Přeje si, aby to celé byl jen hloupý sen.
Rodiče rodina jeho poslední,
čeká, až jeho duše zprůhlední.

Uběhlo již pětašedesát let,
z chlapce muž se již dávno stal.
Vnoučata vyrostla mu jako květ,
Vítr do šedivých vlasů mu vlál.

Z nenadání píchlo ho u srdce,
skácel se na zem.
Postavil se čelem černě oděné smrtce,
,,Tak si mě vem."

,,Ahoj maminko, tatínku!"
Do náruče rodičům vletěl.
,,Stýskalo se nám, chlapečku."
To už on ,ale dávno věděl.

Publikoval(a): Remi R, 26.11.2016