Anotace: ...

Vím, někdy zdá se, jakoby sinavý opar plazil se světem,
jemuž únavou padají zšedlé vlasy.
Když říjnový vítr při zemi začne vát,
lidé na mrtvé budou vzpomínat asi
a budoucího se zas začnou bát.

To nicotná opona šera a zimy,
jež sedá na krajinu, domov i srdce,
zasáhne křehké duše tak zle, tak prudce!
Pak úzkostí studené ruce se chvějí,
kryjíc obličej zbrázděný starostí
a jakoby z poza skla okolo hlasy znějí,
když bez ustání sypou své žádosti.

Vím, zdá se, že život je nit úzká,
po níž musíme každý jít,
mezi propastí natažená a ještě kluzká,
těžko se na ni i jen postavit.

Jakoby se nám spíše přihodil svět,
dýcháme lehce a žilami nám proudí krev.
Stejná vítězům, stejná padlým
a stále se ptáme, co s životem zvadlým?

Lidé teď nežijí život, jen přežívají
a vzhlíží jen k věcem, co postrádají.
Jen slepě za majetkem spěcháme
a ptáte-li se proč, dozvíte se všude to samé:
musím po té kluzké niti jíti
a rodinu svou uživiti!

Ale jak drahé to co máme je,
víra, láska, naděje!
Což jako vítr má slova kolem uší vám piští?
Nezajímá snad vás, co přinese den příští?
Jak stébla trávy unášená řekou,
zmítáme sebou v proudu žití,
ale bojíme se o svou postel měkkou
a tváříme se jako sbití.

Ale žití je spíše pavučinou,
nežli kluzkým vlákýnkem,
je rozmanité, stříbřité
a voní, jak čaj s pelyňkem.

Někdo jím spěchá, stále v kruzích,
nezastaví se, neocení,
každé rozhodnutí ho po čase mrzí
a nakonec je potlučený.

Ale u těch, kteří žijí z mála,
jejichž rodina jen strádá,
nikdo nezabrání, aby se celá smála
a nevědí, co znamená slovo zrada.

Žijí z barvité vůně květů,
smějí se na čerstvý vzduch,
přejí lásku jiným světům
a duše mají lehké, jako křídla much.

Snídají úsvitu paprsky bledé,
k obědu mají polibky,
myslí jen kudy asi cesta milovaných vede
když jim svět přehodí vyhybky.

Přestože prohodí tři slova za den,
v očích jim vidět je obrovský vděk,
to my sedáme u horkých kamen
a reptáme, jak omezuje nás i ten věk.

Tichá láska jim proudí ze srdcí
a volní jsou jak ptáci,
v prachu tančí ve svých náčrtcích
ale ke štěstí jim to stačí.

Večer hvězdy sledují a o vesmíru sní,
dokud neusne i ten poslední.
Pak tiše v souhře dechů
leží na posteli z měkkého mechu,

Každý den s úsměvem uvítají,
plní očekávání, až dech se jim tají.

Publikoval(a): Annie F., 26.11.2016