Anotace: Jedna retrospektiva...

S panteří elegancí,
na podzimní srsti,
nese řeka listí,
dolů, do splavu,

až se znovu vynoří,
za patou víru,
nikdo ho nepozná…

s hukotem voda čistí
námel z hlav,
něco však zbývá…

Bolestínská krysa
skrčená v bažinách,
skočí,

zadáví tichý hlas,
dřív než stačím říct
prosím, odpust mi…

zůstává
bílá pěna, její klid,
moje samota,

lůžko sanatoria,
v prozářeném sále duše,
soucit, péče, čistota...

sluneční paprsky
prolínají zdi
…stále tě miluji.

Jedině proud odpuštění
má pravomoc smýt
srdceryvný pláč i zakuckaný smích,

prosím, přijď!

Touha, vybělenější
než Himalájský sníh,
na útesu ztracených,

nám shůry určí směr,
přitáhne tě,
stojíš ve dveřích, v tom světle,

tvá přítomnost je léčivá,
na úhoru choroby
sázíš něžné kvítky,

děkuji ti, děkuji…

Publikoval(a): Gaia., 2.11.2016