Anotace: Inspiroval mně pan Stephen King ... díky :) ( žádnému kokršpanělovi nebylo ublíženo :) )

Telefon u ucha,
soustředěně naslouchá
ani nedutá.
A náhle ruka padá dolů,
v očích prázdno.
Kráčí kol plotu,
nevšimla si ani, že ztratila botu.

Najednou jakýsi záblesk lidství
v té vypnuté hlavě,
něco jí tam piští,
velmi naléhavě.
Ohrne ret a zuby cení,
strašidelně rychle,
se její výraz mění.

Opodál muž v budce telefonní
a aniž to tuší,
oba jsou dárcové těl dobrovolní.
Uprostřed cesty nějaká žena,
obnažená, zdivočelá.
Právě se zakousla do svého kokršpaněla.

Pomalu couvám do stínu průchodu
a jsem ráda, že můj telefon
měl ráno nehodu. (Spadl do záchodu).
Neboť zdá se,
že stav všech těch ubožáků běsnících,
měl na svědomí jejich mobil zvonící.
Jakýsi signál, puls
a ve vteřině jim mozek zmrz,
skrz na skrz.

Tak já a pár normálních
žijeme ve stínech.
Bez zábran morálních,
spíme přes den v cizích domech.
Noc za nocí,
se vzájemnou pomocí,
hledáme ten vysílač,
co nakazil lidstvo touhle divnou nemocí.
Každou noc valíme do vrchu ten největší kámen,
tak Pane, stůj při nás.
Ámen.

Publikoval(a): Polux Troy, 14.9.2016