Anotace: tato báseň je o závislosti

Když mi bylo osmnáct, myslel jsem, že jsem frája
Víc chlapa jsem v sobě viděl, když jsem si zapálil kus žvára
V ten den se spojily naše kroky
A od té doby jsem spadl do nikotinový stoky

Stala se mojí součástí
Zapálím si jí už jen ze zvyku a také, když stojím nad propastí
Ráno s ní vstávám, večer se s ní loučím
Těžko mohu slíbit, jestli s ní někdy skončím

Teď už vím, jaké to je být závislý
Zapálím si, když teď na ní nemyslím
Kouřit a vědět, že mě uvnitř ničí
Netipnout, i když říkám ano těm, co mi říkaj, že zabíjí mě to, na čem fičím

Je to pro mě denodenní rutina
Bez ní bych se cítil, jako by mi scházela končetina
Vím, že když to řeknu takhle, blbě to vyzní
Podepsal jsem však svůj ortel s prvním seznámením

Byla se mnou v lehkých dobách i těžkých časech
Kolikrát cítím, že nemohu popadnout dech
Stála mě dost a dodnes stojí
Já však neskončím, jen až se jí postavím

Teď už vím, jaký je to svazek
Touha je silnější a v tom jsem se zasek
Ovládá mě jako loutku z divadla
Ať koukám na svět z posledního či prvního sedadla

Dokud nenajdu víru a vůli pevnou
I když se nic nezmění, jen s její cenou
S každým mým krokem bude se mnou
Jsem očarován její mocí temnou

Budu s ní, i když vraždí mé tělo
I když ztrácím svěžest a mám orosený čelo
Má duše bude stále stejná
I když pod jejími údery mé tělo sténá

Publikoval(a): Henulec, 4.12.2010