Anotace: A pak dříve než vstanu, své oči si promnu žasnouc žes příjmula, Mé pozvání do snu.

Až slunce zmizí,
jako pohaslá svíčka,
sevřu já oddaně,
svá slepená víčka.

Pod polštář skryji jen,
proužek z tvých vlasů,
a mysl svou odevzdám,
němému času.

V jednom pak jediném,
letmém jen gestu
naznačím duši své
k tobě nejkratší cestu.

Do říše něžného
dívčího snění,
když slíbíš, že zůstaneš,
než v den - noc se změní.

Stačí nám jediný,
maličký krok,
a duše protnou se,
v jediný tok.

Když pak svou rukou,
dotkneš se mojí
srdce ten okamžik,
na věčnost nám spojí.

Mihotat se ve stínech,
se můžem jak můry,
které se ztrácí,
až s paprsky shůry.

A křídla nás odnesou,
až k dalekým mořím,
rozličných obrazů,
co myslí ti stvořím.

A nocí zmocnění
křídla se promění,
v dřevěnou loď,
kterou budem,
- zvání bludem -
sledovat zvěst,
v řece všech hvězd.

A pak až noc chýlit se,
zas bude k ránu,
až sluneční paprsky
snům uzavřou bránu,
na místo veškerých
smutných však vyhlídek
na rty tvé svůj,
skryji ti polibek.

A dříve než vstanu,
své oči si promnu
žasnouc žes příjmula,
mé Pozvání do snu.

____________________________________________________________

Podstata básně nebyla z mojí strany, ale čerpal jsem ji od uživatele Kněžka (http://basne.cz/Autori/72594-info.aspx), konkrétněji pak z její básně a tedy samotného základu ,,Pozvání do snu'' (http://basne.cz/Basne/19305-view.aspx) které bych chtěl poděkovat za inspiraci, kterou mi svým dílem poskytla a umožnila mi tak desítky dalších minut přemýšlet nad každým z příštích veršů.

Děkuji.

Publikoval(a): C.I.F, 28.7.2016