Anotace: Báseň o mé mamince, která má jednu nemoc již 17 let a neustále se zhoršuje...

Žiju ve strašném snu
nebo je to realita?
Den se přidá ke dnu
a já pořád ve snu lítám.

Přeji si, aby bylo vše takové,
jak když jsem byla malá,
bylo to tenkrát pohádkové,
nechyběla mi máma.

V tom pohádkovém světě
jsem měla úžasnou maminku,
teď se bojím, kdy řekne: jděte,
posloucháš mě vůbec, tatínku?

Byli jsem kdysi krásná rodina,
teď nám mámu nemoc skolila.
Chová se, jakoby k nám vůbec nepatřila,
už to není ta usměvavá, milující víla.

Kam jsi nám utekla, maminko?
Zbyla tu po Tobě jen skořápka!
To Ti nechybíme ani malinko?
Asi ne, už jen další tabáková dávka...

Ty mně ale strašně chybíš,
proč nezeptáš se: Veru, jak se cítíš?
Kdysi ptala ses mě každý den,
teď si o tom mohu nechat zdát jen krásný sen.

Den za dnem ubíhá,
Tvůj stav se stále horší,
Tvá dcera se moc obává,
že už to nebude nikdy lepší.

Prosíme Tě, maminko,
nenech se tím skolit,
uzdrav se nám malinko,
vždyť takto to moc bolí.

Omlouvám se za zlobení,
omlouvám se za všechno,
co bylo už tu není,
chci to vrátit, nejde to.

Chci to vrátit naposledy,
na jediný den,
zahnat nemoc, neposedy,
skončit už ten strašný sen...

Publikoval(a): Huhlinka, 28.11.2010