Rytíř a Smrt
Rytíř a Smrt
Anotace: Jak je psáno, tak je dáno.
V kraj světa vypravil se rek,
-prý si slávu vydobýt-
sebou vzal si jen svůj meč
a zcela čisté svědomí.
Tak cestoval mnoho dní,
kam ho nohy nesly
a dřív než ztratil vědomí,
únavou mu klesly.
Až k obzoru se táhla pláň,
nad ní hnal se temný mrak
a v jeho cestě rytíř stál
na mrak upřený měl zrak.
Pak mrak se před ním rozplynul,
místo něj muž v černém plášti,
rytíři letmo pokynul,
vzduch byl náhle plný zášti.
"Kdo jsi, ať už sním či bdím"
první rytíř promluvil
a mezi smíchem svým,
muž rytíři se představil.
Strach mu náhle sevřel hruď,
ač narodil se hrdinou.
Tak potkal rytíř Smrt,
s poslední svou hodinou.
A Smrt jen stál
ke svému cíli krok,
rytířův strach se smíchem sál,
rek nebyl pro něj žádný sok.
Pak rytíř nabyl odvahu,
tak jak kdysi míval,
hlavu hrdě zvedl pomalu,
Smrti do očí se díval.
"Nemohu žít věčně" tiše pravil
a vykročil Smrti vstříc.
Pak meč svůj rychle tasil
a Smrti na rtech ztuhl smích.
Po tuhém boji tak jak bývá,
jen jeden zůstal stát
a z posledních sil jen co mu zbývá
se rytíř začal tiše smát.
Pak podlomil se v kolenou
a padl zemi vstříc.
Zas prošel divnou proměnou,
než zabořil do ní líc.
Ležel tam, kde padnout měl,
u cesty kde putoval
a aniž by vstal, tak přemýšlel,
o snu kde právě bojoval.
Ten kdo se smrti bojí,
se Smrtí vždy prohraje
a ten kdo proti smrti stojí,
nelze jinak. Vyhraje!
Rytíř vstal a zahnal sen,
jimž krátce z cesty uhnul,
jen pot z čela setřít chtěl,
když jak socha ztuhnul.
Hruď mu opět sevřel strach,
vzduch byl zase plný záště,
na svou ruku třeštil zrak,
v níž měl kus černého pláště!
Publikoval(a):
Kopisek, 22.11.2010