Roztříštění
Roztříštění
Anotace: O všem, co se nám rozbíjí
Každý střep je jiný,
z ciziny i domoviny,
střepiny, jiskřivá tříšť
z pískovišť a dětských hřišť.
Málokdo vzpomene
nádoby hliněné
roztříštěné věkem,
snad jen svůj hrníček
malovaný s květy
z dětských let okouzlil nás.
Jsou nové světy,
porcelán, křišťál, tolik váz.
Kéž by věděli i lidé příští
jiného myšlení, jiného vyznání,
co se ve světě pořád tříští,
co nám obavy nahání.
Až jiné slunce u nás bude
svítit ve dne i v noci všude,
lidé si budou zatemňovat,
o klid a mír zas usilovat.
Zrcadla rovníku se nerozbijí,
pak bude jenom den vezdejší,
okna se ochrání žaluzií,
bude to podstatně levnější.
Zářivky, výbojky se roztříští,
jen stálý člověk má pevnost, sílu,
kniha věků mu spadne z ramen,
s válečnou tříští bude ámen.
Proč nemůže žít člověk v míru?
Proč musí být stále šálen, mámen?
Publikoval(a):
podnebný, 13.4.2016