Anotace: .

Černá růže, kvete sama, tajně stůně, mrtvé listí padá.
Tiše pláče, má strach, prozpěvuje nad ní ptáče, po chvilce letí pryč zas.
Osamělá růže, výjimka v davu, bílý pruh na černé stuze, a máme tu zimu.
Všude bílo, všude sníh, černá patří mimo, pak bude v lese klid.
Přišlo jaro, nese mír, k růží cítí lítost, dosud na ni vrhalo stín.
Vedle ní, pomněnku zasadí, růže si s ní rozumí, šťastnou tvář nasadí.
Pak však přijde léto, člověk dá pomněnku pryč, její nový přítel, bude petrklíč.
Tak zase smutná, opět je tu podzim, doba je pro růži nudná, před ní je ještě mnoho zim.
Tu další přeskočíme však, ta je pořád stejná, přijíždí s jarem vlak, vrací se ptáků hejna.
Jaro usměje se znovu, pohlédne na růži, dá jí pomněnku novou, co se stane netuší.
S touhle si rozumí, víc než s tou předešlou, pak znovu léto zavelí, poslední hodiny nadejdou.
Létu nelíbí se, rozhodnutí jara, stýkat s růží zakáže, toho se růže obávala.
Tohle byl konec, konec barevné duhy, i téhle růži, smutkem narostly trny.
Tak růže utichla, náhle a navždy, třeba ji probere, květina další.

Publikoval(a): Monty16, 12.4.2016