Anotace: ...

Chodíš domů s novým dnem
ráno je ještě nedonošené
nad svítícími mapami hledáš svůj otisk
který nikdy nebyl a nikam nezmizel

tak zuřivě budí mě chrastění podrážek o chodníky
v okapech se válí jen smog a síra…
tolik toužím po dešti
připlaví mi hrst dopisů

kterými se táhnou cévy a proudí krev
je už pozdě překřikovat zhrzené hlasy města
parky už dávno spustily své závory
není kam jít

tak mě znovu učíš jak pohladit
učím tě jak mít rád podivíny
jak moc se láme svět
když slepujeme atlasy.

Publikoval(a): Lugilla, 2.3.2016