Anotace: Báseň je trochu starší. Asi přes rok a půl. Napsala jsem jí, když jsem ztratila svého nejbližšího a nejmilovanějšího člověka v životě.

Malá holka,
ve smutku svíjí se v černém okénku,
je nešťastná
v zahalení tmy, žmoulá v ruce pomněnku.

Zoufalství ji svírá, drží kolem pasu
dívka do dlaní pláče a mlčky vzpomíná
sní o tom, jak šťastná je její rodina
vůkol ticho jest, ona naslouchá vnitřnímu hlasu.

Vnitřní hlas nechápe, neví
když tu najednou světlo se jí zjeví
světlo je naděje, jemně ji hladí
ničí temnotu, která děvče svádí.

Už nesmutní, ale ke komu se vrátí?
Rodina se hádá a nejmilejší svou už nemá máti
Naděje ji chytá za ruku,
a teď jdou spolu, bok po boku.

Publikoval(a): Jera_lu, 28.2.2016