Anotace: Včera jsem měl v domě ženu...

Včera jsem měl v domě ženu,
ještě ráno jsem ji potkal.
Mihnula se mi.
Vyhnula se mně.

Růže, čísi rysy, obkrouhlý viadukt,
to všechno tvořilo její postavu.
Mírné klima, horečky a skříně plné váz,
toť vše, co bylo toho večera kolem nás.

Ozlatila momenty, kdy se slyšet nesluší.
Přišla vydlážděným dvorem
a za ní desítky malých bytostí.
Chvěla se, vzlykala, polykala slzy,
téměř brečela, přišla až napádně brzy.

Objala mne, políbila, a dala mi nové manžety.
Napětí se v tu chvíli začalo rozrůstat do strašlivých rozměrů.
Zkritizovala mi košili, připnula mi manžety
A slinou táhlou jako lano mne ještě jednou políbila.

Stoupali jsme schodištěm
a začal jsem mít hrůzu z jejich kroků,
z kroků těch malých čehosů.
Zkrz okno v patře jsem zpozoroval jejich odrazy.
Viděl jsem je, ale snažil jsem se je neslyšet,
protože se to nesluší.
A snažil jsem se vnímat ji.

Dojímalo mne totiž, v čem dokázala vidět krásu.

Publikoval(a): 23, 18.2.2016