Anotace: Tuto báseň jsem psal před dvěma roky, tak snad se bude líbit.

Slunce stále a stále hoří,
temnota se do ohně noří.
Mezi tím kus opodál,
měsíc v ledu zamrzal.
Hvězdy zde a hvězdy tam,
nevědí chuděry kudy kam.
K věčnému ledu či ohni,
nevíme mi a nevědí ony.
Chlad a žár.
Co bude dál?
Na jedné straně vše do němoty zamrzá.
Na druhé vše oheň spaluje a v prach se rozpadá.
Co se stane, když dva živly spojíme?
To zatím nevíme.
Myslíte, že to někdy zjistíme?
Led a oheň, dva velké živly.
Led a oheň, nespojí se nikdy.
Nejhorší je, že to není slunce ten žár, a měsíc ten chlad.
Strach nás spaluje jako oheň, hlad v nás zamrzá jak led.
Lidé si to neuvědomují,
a stále stejnou cestou směřují.
Za svým se pachtí a do záhuby spěchají.
Šlapou si po životech,
po duších a snech.
Nevědí, že slunce a měsíc, vycházejí nám vstříc.
Jsou to velcí společníci, i když jsou tak odlišní.
Asi jako lidé.
Lidé hříšní.
Mají zákony, spravedlnost, a jsou na to pyšní.
I přes to je lidský svět pln hněvu a plísní.
A my stále žijeme ve strachu a tísni.
Přitom chceme jen žít,
milovat a snít.
Copak toho chceme tolik?
Tak řekněte kolik.
Kolik toho můžeme chtít, abychom šťastni mohli být.
Své sny dál snít a také je plnit, radost ze života mít.
A vzpřímeně chodit.
Vždyť jsme všichni jen lidé.
Po lásce a něze toužíme.
Zkuste také začít žít a chvíli v reálném světě být.
Vždyť je to tak lehké,
být obyčejný člověk.
Mít radost, milovat, ale také trpět.
Trpět, milovat, snít a důvěřovat, padat a zase se zvedat.
to vše a mnohem více, je ten pravý život, smrtí končíce.

Publikoval(a): ROMIO, 20.10.2010