Anotace: Sonety Smrtce jsem si vybral proto, že jsem chtěl ztělesnit lidskost v podobě krásné ženy v roli Smrtky, která stojí při mé duši. Která touží a cítí nejzapálenější lidskou vlastnost. - Lásku.

I.

Až se noc na půlku rozdělí,
a já budu sám jak vyhaslé spáleniště.
Polapen na mapách mraveniště,
pouhé zrcadlení touhy kde nic není.
Však vzpomeň si dívko s černou kápí,
jaký život jsem si nadělil s vůlí.
A ty - divák mé smůly,
se vzad mé smrti trápí.
Však viděla´s mé vyhasnutí,
byť jsi mi z obou stran stále znov…..
„Můžu?“ „Ne, Prosím, nechej mě to říct!“

Chci nadechnout štěstí před usnutím,
až mé srdce dotluče z posledních slov.
Budu naplněním tvých představ a víc …

II.

Smrtko, nešťastná! Ti křičím tiše,
co vše se brzy v mnohém změní,
když lákáš se mi do snů snění.
Má panenko! Mé cliché!
Však sním Ti o mořích z perutí mých úst,
Jiného žal však Ti nevonní,
Pokud mu poslední zvon nezvoní,
na březích Styxu čekám z retuší úct .
Až zasním se o tom, že přijdeš mi políbit rty,
přijď prosím včas ať nečekám dlouze.
Když sníme o tom - být jen já a ty.
Křič! - jako já ze spaní o té touze,
nesměle jež se tiskne v předu sivých citů,
Když sníme - Ty z lásky a já z nouze.

III.

Má krásně modré oči do ticha šeptejíce,
jak sněhová bouře leskne se její tvář.
Kéž bych mohl chtít tě více,
tvůj hlas - jako paprsků zář.
Jsi v černém - já vidím bílou,
na kraji srdce, jenž bije v nás.
poselství smrti - mění tě v jinou,
která s černou kápí sbírá duším jas.
Tuhle já nechci - chtěl bych tu milou,
která brodí řeky a nechá mou duši živou.


Zamilovat se do ženy je poměrně jednoduchá záležitost, která vyžaduje neustálou vnímavost, snahu a dokazování záležitosti jenž mění jednoduchost v mnohočetnou složitost, která ovšem stojí za to. Zamilovat se do Smrtky - to už chce sakra velikou dávku psychiatra. -vf

http://vojtechfisera.blog.idnes.cz/c/482810/sonety-smrtce.html

Publikoval(a): Vojtaaaaa, 21.1.2016