Anotace: ...

stokrát jsem se ptala pomatené umělkyně
co akvarely ředí na dně mého zrcadla
kdy proč kolikrát
jak se to vlastně dělá
a jak dlouho ještě, Sibylo

vždycky měla tak nádherně smutné oči
a mlčela, s vějířem štětců v ruce
pokaždé tichá a bez odpovědí
jenom mi nakreslila další skicu
odlétajících holubů

stokrát jsem ukládala listy ptačích siluet
na dno pustoprázdného šuplíku
a obrys měkce šedavého křídla
pokaždé rozmazala jedna kapka žalu
opuštěná jak zapomenutý hrob

Publikoval(a): glacier, 18.12.2015