Tulák a Hranostaj
Tulák a Hranostaj
Prochází jak vítr tichý
Kamennou ulicí se sněhovým převlekem
Bídou ulic městských
Jeden krok sudý druhý zase lichý
Tím nejtemnějším úsekem
V němž sníh zakrývá životy majitelů duší nehezkých
V náruči kolébku upletenou s e špejlí
Z níž šelma čistě bílá
Vykukuje do oblaků mrazivých závějí
Kde nákladu bílého je strašná tíha
Po levici flétnu z její hlavně tony vychází
Vítr se sněhem se dají k rozmanitému tanci
Hranostaj zimou zívá
Tulák pod pekle mrazivém usíná
V deníku nedokončenou spící romanci
Na ne jejíž konci se slova dojemnými světlo zemi obchází
Na lavičce, která je jak jedna černá židle mezi stovkami bílými
Pod vrbou, která jak dáma vzhlíží do závějí ulic
Na kašnu s dívkami štíhlými
Zbytky listí ukládá do hlubokých bílých polic
Tulák prožívá osamění kde hranostaj je přítel jediný na světě poslední
Vždy po ruce vždy pomoc nezbytnou nabídne
Přítel pravý ne jak zrcadlo průhledný
Pro někoho i zvířecí přátelství jediné
Mazlení v osamělém a mrazivém světě
Svět, který nemá hranice ani hradby do končin štastných
Tulák hledí do tváře zjevené v závěji oblaků
S hranostajem, který poslední slzy naděje roní
Ve vodě zamrzlé vidí duše stejné i vrbu mávající do oblaků
V niž poslední zvonky zvoní
Koncert vánoční dny bohatých a chudých, ale štastných
Jenž zpívají o míru na tomto prohnaném světě
Tulák však lásku ani mír nezná
Putuje světem, který je jak uzavřená krabice
Mysl pošpiněná štastný osud nikde nečeká
Hledí na sebe do mrazivé sklenice
A tak naposled noc končí
S hranostajem po boku
Příběh se uzavírá, příběh končí
Nadešel čas k poslednímu kroku
Tulák jehož poslední krok skončil na lavičce opuštěné
Opuštěný a sám bez přátel a lásky
Usnul před svědky přírody zimní
Střepy života mizící v duši znečištěné
V životě tulák nevedl život upřímný
Nyní spí jak jarní sedmikrásky
A co hranostaj, který jediný přátel byl
Vyčkával v náruči tuláka
Kde spokojeně zimu žil
Do doby kdy na své smutné oči, dalšího tuláka na poslední cestě přiláká
Publikoval(a):
Mr.Lonely, 8.12.2015