Anotace: Každého z nás v životě potká, však stačí ji pozdravit a nechat jít ... !

Hloubka nenávisti

Jakou mírou jsme schopni nenávidět,
co vše tomu stavu musí předcházet,
ta hluboká nenávist k osobě,
to teskné prokletí v sobě.

.....

Sedí chlapec ve studovně,
sedí chlapec nehybně!

Přesto s dechem maratonce,
rděl se při zkoušce,
rdí se i při vzpomínce,
ach ta křivda při myšlence,
ta křivda od čarodějnice.

„Jak já ji nenávidím!“
povzdechne s pokřiveným obočím.

…

Muž s vrásky kolem úst i očí,
při vzpomínkách se temně mračí,
„Říkáš Lidice? Ta milá vesnice.“
„Neptej se mě více. Krvácí mi srdce.“
„Hnilobu pekla arijské rase.“

„Jak já je nenávidím!“
povzdechne s pokřiveným obočím.

…

Ubrečená holka na chodníku,
bez dechu plná vzdechů,
upadá na patníku,
v okamžiku černou myšlenku,
stále v hlavě má,
„Ta druhá mi jej vzala!“

„Jak já ji nenávidím!“
povzdechne s pokřiveným obočím.

Publikoval(a): Radka30, 4.9.2015