Patnáct skulinek mé milé
Patnáct skulinek mé milé
Anotace: I na své nejmilejší se dá opakovat anatomie
Dvěma na svět moudře hledí
nejmilejší dívka má,
hlubinami nápovědí
celičký svět objímá.
Šepot, hudba do dvou plynou
po růžových lasturách,
nepoznáte krásu jinou,
výše nikdo nedosáh´.
Ve dvou vůni ocenění
nechávají nejvyšší,
nad její vlastní však není,
můj hlas nikdo neztiší.
A ta sedmá ze rtů růže
usmívá se v noc i den,
co si kdo přát více může,
rozkoší tou políben.
Dvě života nápoj roní
dětským ústům pro radost,
nemohu víc říci o ní,
řekl jsem: je toho dost.
Prázdné dlaně spočinutí
jistotu tu uhranou,
na věky nic nepřinutí
opustit ji líbeznou.
V pohárku se tají u dna
předživotní spojení,
měkká, plodná, věčná, cudná,
zrodem její šumot zní.
Ještě níže ukrývá se
u oválu hnědý stín,
zlatý pramen ve své kráse
tryská v záhon princeznin.
Třináct skulin mojí milé,
zázrak světa nejsladší,
až uplyne naše chvíle,
nové květy vyraší.
Na vás v boltcích, dírky malé,
málem bych byl zapomněl,
dejte náušnicím vale,
je v nich krása a též žel.
Za tou krásou rád se točím,
přibližuje mě mým snům.
Vždycky lahodí mým očím,
ale překážejí rtům.
Publikoval(a):
podnebný, 30.8.2015