Anotace: Někdy si nemůžeme vybrat, které lidi milujeme.

Sedíme spolu u stolu,
dva cizinci v kachlové cele,
a ani po sto letech mlčení
tě nepoznám podle hlasu.

Myslím, že schválně zatajuješ dech.
Myslím, že jsi schválně k uštknutí duše mrtvý,
že čas od času odcházíš,
jen abys mohl být živý někde jinde
a nestarat se o zlámaná vrabčí křídla
a peříčka na zápraží
a usychání nikdy nezasazených růží.

Jsi mi cizí
a chybíš mi.

Cítím se jako dítě, co miluje karneval,
přestože se nesmí pohnout z domu
a v životě ještě nevidělo masku
a v hlavě má jen
jména
a místa
a data...

Mlčíme spolu u stolu,
naše kompatibilní ticho
je jakýmsi zvláštním projevem lásky -

už se ani neptám, který filosof to řekl.
Stejně bys mi jen v odpověď
dal zase přečíst knihu...

Nebo bys dělal, že filosofie není.
A že není dech.
A slova.
A hlas.
A všechny ty věci, co podle tebe
nepotřebuji znát.

Že není řeč.
A sdílení.
A slzy na košili.

Jen jména
a místa
a data.

Publikoval(a): Poutníček, 18.7.2015