Anotace: A většinou dvě ráno.

Ten čas, kdy se
malé dámy s popraskanými rty
pomalu šourají z nárožních svatostánků
Z holubích srocení,
těžce vydupaných levnými lodičkami
za oči v zastavárně

Ten čas, kdy někdo
pod mým balkonem
zvrací své srdce na beton
Píše si svou denní sonátu,
jako klavírista na papír
tu nejmilostnější hudbu

Ten čas, kdy vedle
soused s cigaretou
vyšívá kašlem růže do závěsu
Noční zdvořilá nevšímavost
mi dovoluje se neptat,
kolik mu ještě zbývá

Ten čas, kdy lidé,
co nemají s kým jít,
směřují odnikud nikam
a je to matoucí, protože
nikdy předně neměli
- nebo možná ztratili -
místo, odkud začít.

Publikoval(a): Poutníček, 1.7.2015