Nightmare
Nightmare
Tiše, tiše ve tmě stojím,
dvanáct duší v sobě pojím.
Třináctá se tiše směje,
Bolestí se marně chvěje.
Duše, to je vše, co mám,
duše nikdy nevydám.
Šílenství se tiše blíží,
když Temnota se kolem plíží.
Oči rudé jako krev,
co bojí, bojí se jich svět.
Střes se křehký smrtelníku,
potkat mých očí krvavou tu zář.
Jen co spatříš bledou lunu,
skryj přede mnou svoji tvář.
Luna září do temnoty,
a zlehka vede moje kroky.
Bezpečí jen stín ti dá.
Temnota tě uschová.
Smrtelník se však ve tmě bojí,
světlo tolik lákavé se zdá.
Nerozhodně ve stínech teď stojí,
strach se překonat jen těžko dá,
do světla smrtelník lehce se zatoulá.
Rychle se mé kroky blíží,
strach srdce pořád více tíží.
To rychle, rychle buší,
když smrtelník nebezpečí tuší.
Skočím – vidím spalující strach,
pak ticho, vzduchem vznáší se jen prach.
Zabila, zabila jsem smrtelníka,
jak těžko, těžko se mi dýchá . . . .
Proč jen nezůstal jsi v temnotě,
co přede mnou by skryla tě?
Teď jenom proléváš tu svoji krev
a z rudých očí kanou temné slzy,
proč stala jsem se nástrojem té hrůzy?!
A tak v tiché černotě
krvavé oči planou,
pro tělo tvé pastí se stanou.
Duše utápí se v Temnotě
A ostré zuby dál na oběť tvou
čekat budou.
Boj se, boj záře luny, smrtelníku,
zlou zář kolem sebe šíří.
A tebe, bezbranného, chce dostat do potíží.
Tak na pozoru měj se,
tvou smrt má duše nechce,
ale tvé krve vzdát se nelze.
Publikoval(a):
FaithNess, 25.5.2015