Anotace: Když venku prší - jako právě teď.

Ve změti nekonečna,
ve změti hvězd, slov a času,
hledáme sonátu srdce hlasu,
hledáme nit, která pojí náš osud -
- s někým vzácným.
A mámě vše - právě dosud.

Než venku začíná tančit déšť.

Najednou tam smutně sedíš,
v nekonečno hvězdné hledíš
a říkáš si,
že jsi sobec snad,
když stačíš tím vším pohrdat.
V tak krátké chvíli nedostatku,
v tak bouřlivém přírodním zmatku,
který cítíš i uvnitř sebe,
a který ti srdce bere,
zapomínáš na to,
co máš,
a chceš jen to,
co postrádáš.

Publikoval(a): Kristička M., 19.5.2015