Anotace: Proudící myšlenky..

Jako probuzení
po pádu pohlazení,
jako první nádech
pach krve v zádech.

Srdci se uleví,
všechny křeče poleví.
Tep zase pulzuje do rytmu,
a tak ho k tanci pobídnu.

Po lahvi vína přidáš sklenku whisky,
ale ani po ní, není svět čistý.
Plíce jako trychtýře lidského bordelu
nehty se zarýváš do zdiva starobního hotelu.

Prkna podlahy vrzají s každým dotekem,
a na stolečku bible v přebalu stoletém.
Venku je sytá uhrančivá tma
už konečně chápeš, kde končí hra.
Do hrudi se vrátila opět svírající křeč,
jako kdyby se do ní zabodával rozpálený meč.

Oči opilé smutkem života
a duše od líhu politá.
Za okny zima, jakou jsi nikdy nezažil.
Před sebou bída, kterou jsi již několikrát převážil.
Postel jako ze sirotčince,
lepší je už ničemu nedivit se.

Tělo prolezlé hysterickým křikem
a zároveň umrtveno božským tichem.
Z nosu mu crčela kalná krev,
a celé té místnosti panoval hněv.
Nohy zničené z laciných bot
na čele vyrašil mu žalostný pot.

Vousy mu dráždily ruce,
které úpěnlivě držely celou konstrukci hlavy,
jen prosím vzbuď se,
než dojdou na konec řady.

Vlasy nečesané, nemyté
ruce dlouhé, od uhelného mouru špinavé.
Vrásky vyryté snad až do kostí
a jediná whisky ho pohostí.
Jen slzy vykazují u té vyhasnuté lidské bytosti známky života,
slzy hořko slané, jenž se po tvářích jako světla vlaku ve 2:00 hodiny ráno, mihotaj.
Dlaně obhroublé tuláckou minulostí
tváře opuchlé alkoholickou plynulostí.

Nohy rozklepané od podvyživenosti,
a přesto tělo naplněno jest do sytosti.
Jedno sklíčko brýlí rozbité,
ale toho si zřídka kdo povšimne.
Pach líhu se line celou místností
a recepční v hale si leští klíče s vášnivou přísností.
Osvětlení dole bliká, nefunguje dobře
ale co na tom záleží, když jsou jejich srdce tichá,
jako hluboký útes pod hladinou moře.

Zlaté lesknoucí se kliky působí spíše jako kýč,
všichni jdou raději od tohoto místa pryč.
Jen pár zoufalců a zhýralých duší se zde nechá ubytovat,
snad potřebují prostor, kde se mohou v klidu politovat.
Zdejší kuchyně působí spíše jako směšný doplněk,
už tomu chybí jen černý polibek.

Ze stropů se práší,
jako v uranových dolech
ale emoce se tu vzduchem vznáší.
Ráno vysmejčit pavučiny a vyhnat myši spící na stolech.
Potom otevřít pokud možno všechna okna
a vyvětrat smrad vanoucí ze sklepení hotelu.
A každý den to samé, znova a znova
dokud celé toto údolí nelehne v popelu.

A ten muž v pokoji číslo 82,
pochopil, že skončila jeho osudová hra.
Z plátěné otrhané tašky vyndal zbraň
a zaplatil tu nejvyšší daň.
Ještě se ujistil, zda jsou v ní náboje
a dal se do boje.
Ruka se mu klepala,
hlava strachem tepala
namířil, natáhl kohoutek a zmáčkl spoušť
po ráně nastalo opět hrobové ticho,
jemuž dominovala na podlaze spoušť.
Krví obarvená podlaha a část křesla,
a jeho duše se kamsi vznesla.

A recepční si dál samolibě leští své klíče dole v hale,
zatímco jedna zpustošená duše míří do nadpřirozeného ráje..

Publikoval(a): slzy-deště, 19.5.2015