Anotace: ...

Tam, kde úsvit trochu převyšuje linii města
a odkud nevidím do svých oken,
procházejí se poslední náměsíčníci
v jantarovém kouři z doutníků.

Protínám mlhu jen myšlenkou
ananasové balkóny předměstí
nedávají smysl jako po alkoholu -
nesmíchám svou jitřní myšlenku

se špínou zacuchaných ulic,
která prosakuje ze všech pórů.

Tam, kde úsvit trochu drze
prodmýchal rezignovanou hádku,
procházím opuštěnou pouští
vyprahlých prožitků

a zdobím si tělo stříbrným odrazem
zamřížovaných hokynářství.
Snad mi odpovíš už druhý den
růží a smetáčkem s lopatkou

abych zametla svůj prašný strach
a jako zlatem jím vyzdobila báseň.

Publikoval(a): Lugilla, 1.4.2015