Anotace: napadla mne těsně před tím, než mne srazila tramvaj =D

Protáhnu štětec duhou, a vodním vírem,
a potáhnu plátno, nekonečným pruhem,
barvami co v očích vzplanou,
a zanechaj pocit krásna,
co míří do řek a hor,
a vzduchoprázdna,
co hoří ve světle hvězd, a lampách velkoměst.

A pak nakreslím loď, co pluje k nebesům,
a červánky přejí ji krásu a spásu,
a barvi ji vyzdobí, všichni se dívají,
na to jak čirý skvost proráží oblohu,
na to, jak všem lidem slibuje svobodu,
na to, jak drahokam rozráží mraky,
já na vlastní zraky jsem viděla draky,
a harpyje, víly krásné jak sen,
a všechna ta stvoření mířila sem.

Já se štětcem v rukou a bez dechu,
jsem viděla tuhle nádheru,
a doufala, že nikdy neskončí,
a mlčela, jako bezvětří.

A dál s hlavou vzhůru, já viděla stvůru,
a krásu těch vil, moc všech těch sil,
a svit jasných hvězd, co nedal se splést.

A najednou byla jsem na přídi lodi,
přede mnou brána a loď míří do ní,
já jsem jen stála a čekala tiše,
byla jsem volná a loď stupá výše.

Pozdě mne život varoval, že sny mohou mást,
to už jsem byla dávno pryč, tou trhlinou v nás.

Publikoval(a): Ziara, 22.2.2015