Anotace: . . .

Hýčkám si svou nerozhodnost
sedí mi na ramenou
jak by to byly větve prastarého dubu

Zakořenila jsem ve stádiu
ani ryba ani rak
a nevím, jestli chci dál růst

Zvuky lidí kolem
připomínají rozlícené hejno
jen uklovat
jen se sletět
jen upustit peříčko
a rozepnout atlasová křídla
s omálovánkami draků

Zdvihá se to všechno k obloze
ale stejně prší

Vetkl ses mi do kůry
coby milostné srdíčko
až po střenku nože

Ozýváš se v ševelení listí
a ulepeném krvácení mízy

Jsem královnou svých duběnek
jsem sama sobě vládcem
smekám nachovou korunu
a upouštím z větví zlaté jablko

neb se nemůžu, nechci rozhodnout
jestli mne tvůj dotek
vodopád tvého hlasu
zádumčivá měkkost pohledu
a dechomalba smíchu

ubíjí, nebo léčí.

Publikoval(a): Poutníček, 5.2.2015