Anotace: Otevřená zpověď o tom, co mě v raném mládí potkalo, poznamenalo, a co ve mně je pořád a o čem mi stud mluvit zakazuje... Teď to muselo ven!

Chtěla jsem vykřiknout, zařvat, bouřit se!
ale došla mi slova...

Stojím na balkoně sama a nebojím se
i když mám v náruči kostlivce.
Z třinácté komnaty já donesla si ho až sem
je trochu těžký
ale musela jsem
volal po mně
už dlouho chtěl ven.

A teď se mnou vzpomíná na tu noc
kdy tma z útesů zpívala o strachu
a já si jen kráčela ulicí
ačkoliv krysy v kanálu pištěly k poplachu...

Cizí ruce dotkly se mého těla
před očima černo
z úst zmizel dech
z nohou stalo se dřevo.
Doteky o které jsem nestála
křik, který nešel z úst.
Kdo to byl a proč?
Proč zakázal mládí přirozeně dál růst?

Nešlo pak jinak než utéci do světa divů
osídlit si vlastní planetu
a utěšit pláč lékem, co byl plný slibů.
Slibů, že to přebolí a půjde se dál
a že až se vykoupu v náruči z trnů,
že bude zas líbezno...
Doma, venku, na zemi, v životě
neboj se, princezno!

Znova se to už nestane
už Ti nikdy neublíží
kéž bylo by to pravdou
neuběhl ani rok a násilí zas na mládí zbraní míří...

Publikoval(a): karol_pink, 25.1.2015