Volnost...
Volnost...
Poslední krok,
a stoupat výše,
topit se v té nadmořské výšce.
Koupat se v slunečním svitu,
vysoko nad zemí,
proletět inverzí,
vysoko nad mraky,
vypustit své démony,
opustit všechny stresy,
které zůstaly na Zemi.
Radovat se z pocitu volnosti,
té nekonečné prázdnoty.
Pod námi je bílý mrak,
na sobě jen letecký frak.
Tam pod námi je halda lidí,
co se navzájem jen míjí.
Bohužel nám dochází čas,
však brzy vrátíme se sem zas.
Do té doby ve svých vzpomínkách,
útěchu naleznu snad.
Sestupuji z výšin,
cítím tu tíži,
která vypuzuje mou duši.
Už jen kousek,
už se blížím,
a za malou chvíli
sundavat si budu své letecké brýle,
a vzápětí dotýkám se Matičky Země.
Schránka mé duše ztrápeně kvílí,
pod náporem té velké tíhy.
I když mé tělo trpí,
radujíc se duše má,
tam vysoko létá,
patří tam a vždycky bude,
až do skonání mé vlastní vůle.
Publikoval(a):
Airaina, 21.1.2015