Anotace: Venováno té, se kterou už nikdy nebudeme spolu...

Jsem úplně jiný než jsem dřív býval.
Bud´ jsem zeslábl anebo zemřel.
Co se to stalo? Kde je klíd, co jsem míval?
Kde je mé srdce a co je můj úděl?

Oči zavíram a doufam že usnu
Není tu světlo, ani malý plamínek.
Je tu jen odraz mých špatných snů,
Nic už nemám kromě sladkých vzpomínek.

Divám se do zrcadla: „Co je to s tebou?“
Máš plno vrásek a sem tam bílý vlas.
Bud‘ znovu mám noční můru anebo
Opravdu tak rychle utíká čas.

Vždyť teprve včera jsme se poznali
Řikal jsem: „Nerozdělí nas žadnej klam“
Dcera mi včera ještě řikala „Ai“
A dnes ani jí, ani tebe nemám.

Tisíckrát jsem si myslel že se mi to jen zdá,
Tisíckrát jsem si přesvědčil, že však nespím,
Tisíckrát jsem si proklel, takhle žít se nedá
A po tisíceprvní přemyšlím: „Co teď s tim?“

Sakra vždyť víš – ztratil jsi svou Venuši,
Jeji srdce už tobě nebude patřít.
Tak proč v nejtmavších koutkách své duše
Pořád jen pro ní uchovávaš svůj cít?

„Život není hra, musíš být připravený“
Ona ti to řikala, vzpomínáš si?
Myslel sis tenkrát, že tak tomu není.
Měla však pravdu, jako vždy asi.

Řikal jsi jí: „Jsem tvrďák“ a ozvěnou
Vodka ti stoupala do hlavy.
„Jediná má slabost je milovaná žena“.
A ona to věděla, jakož doteď ví.

Najednou tě ofoukne ledový vánek.
S promínutim: „Kurva vyser se na to.
Lituješ se jako poslední beránek,
Tvé mysl a nervy jsou jak řešeto“.

Tak fajn, jsem rozhodnutý, dost, už stačí.
Získal jsem dávku naděje a víry.
Zkouším zas žít, zkouším zas spát v noci,
A namlouvám že budeme spolu za chvíli...

Publikoval(a): devv, 10.8.2010