Anotace: Je lépe napsat to, co cítím, nežli jen cítit, že bych asi mohl a nenapsat, nenakreslit ani literu.

Psát rýmovačky, rýmy, básně,
to mne vskutku baví,
byť kolem v němém úžasu,
nejásají davy.

V útlém věku, dobách školních,
slova, epos, báseň, poezie,
děsili mne ráno, přes den
ba i ve snech nocí pozdních.

Malost červa, strachem skrčeného,
kdesi v koutku,
zakrytého bezejmenným davem.
Cítil jsem já,
před tím velkým dravcem "poezií",
ozářenou oslavným svým hávem.

Próza, litera i básně,
bylo cosi obrovského,
chladného a neznámého,
úctu budíc vážeností,
jak kamenná pieta.
Zároveň však lákavého,
co bohatá prateta.

Hřálo mne i zlobilo zároveň,
já přec nemám žádné literární vlohy,
či potřebnou rozumovou úroveň.
Tak jsem svoji "literární dráhu"
v dospělém svém věku
ani nezačal.

Jiné plány, radosti a výzvy,
osud před mé zraky přistrčil my - načančal.
Zapomněl jsem na tu divnou dámu,
jež podobná slova k sobě poskládá.
Nikomu se nevnucuje,
nepře se a nehádá.

Avšak v zralém věku
jako úder blesku z bezmračného nebe.
Objevil jsem já,
ten červík bezvýznamný - malý,
paní moje Tebe.

Má drahá, Inspirační paní,
ukazuješ tupci, radost, krásu psaní.
Nekonečnost plání fantazie,
skrytou krásu obyčejných věcí.
Ryzost lásky bez pozlátka,
falešného lesku.

Co živ budu moje paní,
nesplatím dluh vůči Tobě.
Radost, kterou jsi mi dala,
svojí velkou inspirací.
Ta se z duše mojí,
vskutku nikdy nevytrácí.

I když svět se kolem žene,
splašeně a bezhlavě,
jako mladé tele.
Já mám vždy svůj pevný přístav
a v něm klidné, modré,
inspirační nebe.

Děkuji ti paní moje,
duše má teď s láskou mojí,
bude navždy Tvoje.

Publikoval(a): Taren, 13.1.2015