Anotace: ano, opravdu má tenhle "příběh" smysl... :)

Judita se mi smála,
jak mi napršela batika zplodin na kabát –
jen nedovedla pochopit proč
jímá mě ta krása velkoměsta.

Jasná noc se pak rozprostřela
jemným pelem rozzářila mi tvář,
jantar hvězd a závrať lásky
jsou vždy výmluvným zaklínadlem.

Ještě že umím chodit po zemi,
jalová touha uniknout všemu
jmenuje všechny mé strachy
jako by byly cukrovou vatou.

Jinovatka, jahelníček a jedlička
jména Ti dávám podle zvuku
ještě jedno zrodilo se mi v mysli - ale
Judita by se mi smála.

Publikoval(a): Lugilla, 10.1.2015