Anotace: A cesta zpátky k nim.

Prošla cestou po obrech
a mezi rty jí popukaly skály.

Šarlatová chuť železa
jí barvila prsty štětcem starých hvozdů
a hukotem terakotových hor.

Myslela hlavně na pláně,
tu pokroucenou lež svobody,
to poblázněné blábolení trávy
a nepatřičnou svrchovanost větru.

Prošla cestou po bozích
a potměšile se jí smály keře.

Nezvratitelnost příběhu
jí praštila do prsou silou a nesmířeností tónu,
toho prvního, co stál u Stvoření.

Myslela hlavně na nebe,
na zakrvácené roucho Všehomíra,
na šachové figurky
a harfu.

Prošla cestou po lidech.

A najednou i vzduch bylo těžko dýchat.

Spálená lítost pokání
jí svázala kotníky jako jed podzimní zmije
a proměnila je v olověnou rybu.

Myslela hlavně na bílou hlínu.
A na malé věci, co
- v přestávání -
zašlapali lidé do země,
aby pak jednou,
až harfa odezní

mohli jim se slávou
kopat nové hroby.

Publikoval(a): Poutníček, 2.1.2015