Balada: Chladné oči.
Balada: Chladné oči.
Anotace: Z balad mladých básníků.
(Předzpěv)
Ve hvězdách hledá žena budoucnost,
Netěší jí její vlastní bezmocnost.
Hledá v nebi pomoc a odpuštění,
Bojí se krve prolití, bojí se opuštění
(Zpěv první)
Sedí žena v koutě,
sedí zarmouceně,
podle Boha soudě,
v rukou svírá novorozeně.
Dítě pláče červeň v tvářích,
žena však pláče nevšímá si,
tiše modlí se, skuhrá, naříká si.
„Dej Pánbů, dej mi sílu,
Dej úsměv mému milému.
Dej úsměv také Jemu,
Dítěti nechtěnému.“
Hned jak prosbu dořekla,
Nebesa se nad ní rozkvetla.
Pánbůh vprostřed nebe.
„Tvé přání nechť je vyslyšeno.“
Dítěti hned úsměv v tváří září,
Avšak jeho oči chladné jako ranní rosa v září.
Žena celá bezradná, modlí se a naříká.
„Dej Pánbu, dej mi sílu,
Dej úsměv mému milému,
Dej barvu a teplo do očí jemu,
Dítěti nechtěnému.“
Hned jak slova dořekla,
Nebesa se nad ní rozkvetla.
Pánbů vprostřed nebe.
„Tvé přání nechť je vyslyšeno
Avšak tvůj zrak tě to bude státi.
Jsi nespokojená s tím co máš. Musíš platiti.“
Jak dořekl tak se stalo.
Dítě, krásné modré oči zvědavé otevřelo,
Krásné, teplo v nich
avšak matka je již nespatří
Pohled do matčiných očí,
Přinesl mu červeň do tváří a pláč.
Matka pláče, po světnici se zoufale točí,
Prosí Pána Boha prosí a prosí.
„Dej Pánbu dej mi zrak,
Nevidím nic, jako by celý svět zahalil černý mrak.
Pane Bože, odpusť hříchy mé.
Již nebudu hřešiti
Budu jen spokojeně žíti!“
Tentokrát se nad ní nebe nerozkvetlo,
Dítě se však smáti začlo.
Matka však jej neviděla,
Po paměti pátrala,
Hned jak našla košík s ním uchopila
Pěvně jej sevřela
A z domu se k potoku po paměti vydala.
Hned jak našla vodu studenou,
Košík s dítětem po vodě poslala
A zlověstně pronesla
„Na shledanou.“
(zpěv druhý)
Sedí slepá žena v koutě,
Sedí žena zarmouceně,
Podle Boha soudě,
Svírá košík a v něm jablka červené.
Přijde mladík,
Prosí jablíčko,
„Dejte mi jedno, prosím babičko.“
Staré ženě hlas povědomí připadá,
Avšak mladíkovi jablko podává.
To přec hlas jejího milého,
Nedávno zraněného a již umrlého.
Trhla sebou zahanbeně,
Při vzpomínce na novorozeně.
„Chlapče, odkud jsi?“
Ptá se žena tiše.
„Přišel jsem z daleka babičko,
Po proudu řeky tiché.“
Vzpomínka na prázdné oči děcké,
Trhla sebou žena ještě.
„Pověz chlapče, kdo jsou tví rodiče.“
Ptá se žena tiše.
„Babičko, proč se mě tak vyptáváte?
Jistě je neznáte. Tak jako já.“
Žena dlouze zasténala.
Slza stekla z očí prázdných,
Věru dlouze přemýšlela,
A ke kostelu pospíchala.
„Dej mi Pánbů dej mi zrak,
Ať spatřiti syna mohu.
Prosila nervózně oblohu.“
Hned jak větu dořekla,
Obloha se nad ní rozkvetla.
Pánbů vprostřed nebes.
„Ač tvá prosba skromná jest,
Je nemožná pro boží čest.
Jdi prositi do pekla,
Tam tvá duše patří,
tam tvá duše odkvetla.“
Hned jak větu dořekl,
Žena smutně hlavu sklonila
A uctivě ho prosila.¨
Avšak to už sem se otvírá,
Ďábel ruce natahuje, )
Žena pláče, ruce ke kostelu vztahuje.
„Kdybych dobrou matkou byla,
Kdybych se o syna postarala.
Kdybych ho zabíti nechtěla.
Byla bych teď neplakala.“
A tak s jedním okamžikem
Se zem zavřela za ženiným křikem.
Na kopci, jest hrob té ženy,
Na náhrobku nápis není.
Na kříži pár jen slov,
To od boha pro radost.
Ve hvězdách hledá žena budoucnost,
Netěší jí její vlastní bezmocnost.
Hledá v nebi pomoc a odpuštění,
Neví že těm co nejsou spokojeni
V nebi pomoci není
Publikoval(a):
Jennyforever, 5.12.2014