Anotace: ...

Občas se zhroutím
jako malé dítě,
pláču hořké slzy,
sama, někde skrytě.

Vím, že stejně cítíš
můj zoufalý pláč.
Ptáš se mě, proč pláču?
K čemu je to? Nač?

Říkám, že to potřebuji.
Prostě to tak cítím.
Hlubinou své smutné duše
bezhlavě se řítím.

Všechny rány, všechnu bolest
očistit teď toužím.
Pravdou je, že kvůli tobě
nejvíce se soužím.

Vlastně jen já jsem pravou příčinou,
ty máš svou duši docela nevinnou.
Nemusím se přece nechat
zraňovat a ubližovat.
Jenže nejsem silná dost.
Někdy bolí upřímnost.

Já si ale nechci lhát,
na silnou si stále hrát.
Ano, mám pro tebe slabost,
jsi má bolest, jsi má radost.

Chci se tě zbavit,
ze srdce vyhnat.
Stále ale nejsem schopná
dosti síly na to sehnat.

Jak jen tě mám konečně přestat
tak zatraceně milovat?
Kdo mi může radu dodat,
jak se správně zachovat?

Srdce mé s rozumem
stále se hádá,
duše má zoufalá
sotva to zvládá.
Tak moc tě mám ráda...

Iluzím propadat
dále se bráním,
však stále naději
v duši své sháním.

Čím víc tě odháním,
tím víc tě cítím,
bezednou propastí
střemhlav se řítím.
Snad jen čekám na tvá slova:
„Neboj se,
vždyť já tě přece chytím!“

Publikoval(a): Kněžka, 23.11.2014