Anotace: A přesto však cítí - by stál tu on sám.

Tam kde slunce mizí,
když hvězdami obloha posetá,
v trůn co nebem je ryzí,
luna - tiše usedá.

Kde království to zářící,
vplétá v představách do lidí,
múzy - umění vábící
z hvězd, co každý v nich uvidí.

A on byl by spatřil překrásné vlasy,
Třeba i na nos dohlédnul,
A zrak dotýkal se i její krásy,
Kdyby byl oči vzhůru - tehdy pozvednul.

Tak jen tu stojí, jedním je z tisíce,
Hlavou skloněnou ve svém stínu,
Slzy své roní - jak tristně - za svitu měsíce.
Zrak vzhůru nepozvedne, neodpustí si svou vinu.

Tak dál ty oči svítí, pro zalíbené i odsouzené,
i pro toho, kdo jiného kdy v duši skličoval,
V duši jak kobce - zamčené - přesto nestřežené,
pro toho, koho kdysi on - a ho kdo miloval.

Publikoval(a): C.I.F, 2.11.2014