Anotace: Věnováno pro jednu.

Louky halí zelené hávy,
Stromy si mění z větru losy,
A slunce si krade z trávy,
Ach, tak čisté - kapky rosy

Tam, co jak v lesním trůně,
Zem pokrývají malá dřívka,
Se skrývá malá tůně,
Kde mezi stromy - leží dívka.

Kde na hladině tisíce z kruhů štětin,
Když voda tiše mění se v hlasy
Kde zem místo zvadlích květin,
Obkvétají její světlé vlasy.

A tiše stromům vítr šeptal,
O její jemné, hebké kůži
Jeho však nikdo dál se neptal,
Na tu na břehu - ležící růži.

A voda tam chladí ony bosé nohy,
Vnáší příběhy mezi její prsty,
Koná pohyby, kterých nejsou stohy, ...
voda k ní v polibcích svými gesty.

Oči její duhové, špatné sny děsíce,
Se, kol co překrásné má líčka,
Nedotkne žádný z paprsků měsíce,
V dne její - zavřená víčka.

A v padlé rose, v trávě tělem,
S ňadry zvedá svoji hruď,
Jak lze spát v spánku tak smělém,
Když z lesa každý má na ni chuť.

Nohy v listech položené,
Něžné a krásné v letní dny,
Kde motýli v závist odsouzené,
Nutí skrývat se - její rty.

Snad nad nimi větší nosík,
Není žádnou vadou na kráse,
Na knihy třeba by byl vozík,
By on o něm sepsal - co sepsat dá se.

A tak tam mezi stromy, skryta u tůně,
Tam, co zem pokrývají malá dřívka,
Jako by vládnouc na lesním trůně,
Leží tiše ona - ta snící dívka.

Publikoval(a): C.I.F, 28.10.2014