Anotace: Někdy je nejtěžší odpustit sám sobě

Každý z nás si nese kříž
jistých vin a obvinění
a s tou tíhou kráčíme blíž
svému vlastnímu uvěznění.
„Co bylo, to bylo, vše odpuštěno!“
slyšíme občas z něčích úst.
Však kolika z nás je „povoleno“
dokázat poté volně růst?
Ač někdo nám odpustí
a snad i upřímně
vlastní JÁ dopustí
cítit se nevinně?
Sami si volíme
nejtvrdší soud,
rozsudek halí nás
do pevných pout.
Tak odpusť své vlastní duši,
máš-li dost síly,
přednes své námitky,
zda nějaké zbyly.
Mlčíš, snad modlíš se
za kousek sil,
jež by ti pomohly,
aby sis odpustil.
Tichý hlas uvnitř ti zašeptá laskavě:
„Umět si odpustit,
to zní tak lákavě...
Jen v lásce nejčistší
dokážeš rozpustit
nejtěžší vinu svou,
tak můžeš odpustit.
Najdi ji hluboko uvnitř své podstaty
a pak už nebudeš nikdy víc zajatý.“

Publikoval(a): Kněžka, 15.10.2014