Anotace: Co se může stát, když muž potká ženu a ta mu otevře srdce. A on se přestane bát citů a pocitů...

Přežíval jsem si svůj klidný život,
však štěstí si pouze namlouval.
Uvnitř tak zoufale prázdný, tak mrtvý.
Proč jsem si jenom tak dlouho lhal?
Bál jsem se hloubky svých vlastních pocitů,
neznal jsem výšiny touhy a vášně...
Vše bylo šedivé, nudné a snadné.
A já jsme zatoužil po změně – strašně!
Všechna ta prázdnota
v mých očích se zrcadlila.
A pak náhle láska sama
spásu mi zázračnou přislíbila.
Potkal jsem tebe,
tak duhové zjevení,
zářící různými odstíny pocitů...
Jsi skutečnost nebo mámení?
Hřeješ mě jako samo slunce,
vléváš mi do srdce touhu žít...
A já už nedoufám,
naprosto jistě vím,
ty mě máš před zkázou zachránit.
Hlubinou pocitů
něžně mě provázíš,
všechny mé vlastnosti
věrně mi odrážíš.
Takovou obrovskou záplavu pocitů
znal jsem dřív jenom z vyprávění.
Sám nikdy na vlastní kůži jsem nezažil
to zvláštní vášnivé, smyslné pobláznění.
Však s tebou prožívám,
létám a padám,
hlubiny, výšiny,
všechno to zvládám.
Zoufalství necítím
už ani na chvíli.
Vždy vidím naději,
která mě posílí.
Když bolest přichází,
jsem za ni vděčný.
Poselství přináší,
smysl svůj věčný.
Říká mi: „Jsem tady,
abych ti odhalila,
žes něco nezvládl.
Tvá duše úkol svůj zdárně nesplnila.“
Však lítosti propadnout
zdráhám se více.
Vždyť šanci dostanu -
podruhé, potisícé.
A stále častěji
cítím tu euforii
z lásky a života.
Cítím, tedy žiji!
Mé srdce teď píseň vděčnosti pěje,
že jsem směl potkat právě tebe.
V mých očích třpytí se
celé hvězdné nebe.

Publikoval(a): Kněžka, 3.10.2014