Anotace: Vzpomínka na mou dětskou lásku ke stromům, která mi zůstala. Díkybohu. :-)

Když jsem byla ještě malá,
nejraději jsem si hrála
na zahradě u domu.
Poblázněná do stromů.
Byly mi skvělými společníky,
tak plni lásky a pochopení.
S nimi jsem měla stále pocit,
že žádné starosti nejsou bez řešení.
Ve větvích ukrytá
jak v něžném náručí,
mlčky jsme rozmlouvaly,
beze slov, bez řečí.
Byly to nádherné
živoucí bytosti,
na rozdíl od lidí
prosty všech starostí.
Žily tak radostně
bez obav ze zkázy,
cítily, že jim nic
na světě neschází.
Neznaly žádný strach
z bolesti, ze smrti,
věděly, že nikdy
nikoho neztratí.
Sálala z nich láska,
pokora, smíření
se sebou, se světem,
s každičkým stvořením.
S mateřskou štědrostí
tolik mě naučily,
vírou a nadějí
srdce mé navždy naplnily.
Teď, jako dospělá,
hýčkám své dětské Já,
kéž nikdy neztratím v bezradnosti
všechny ty úžasné dětské ctnosti.
...dál každý strom prosí mě
neslyšným hlasem:
„Zůstaň v srdci dítětem!“
A já poslechla jsem.

Publikoval(a): Kněžka, 1.10.2014