Anotace: Aspoň občas to tak cítit...

Připadám si jako hvězda spadlá z nebe,
co ztratila cestu zpět.
Jsem malá buňka velkého celku,
však díky tomu celý svět.
Jsem dech větru,
jsem kapka v moři,
jsem sluneční paprsek,
co Slunci se dvoří.
Jsem vůně květin,
jsem křídla motýlí,
jsem vlnka v potoce,
co v řece se rozptýlí.
Jsem jasná obloha
i temnota před bouří,
klid a mír v ovzduší,
když hromy se umoudří.
Jsem jiskra, plamen,
jsem mohutný žár,
co mnohokrát popálil,
jindy zas něžně hřál.
Jsem temná noc
i zářivý den,
tak skutečná...
...iluze a sen.
Jsem košatý strom,
jsem živá skála,
jsem celá příroda,
co energií sálá.
Jsem tady, právě teď,
minulost s budoucností,
smířena se sebou,
žijíc jen přítomností.
Jsem vším a všemi na světě,
jsem celistvá,
jsem v jednotě.
Jsem hvězda, co spadla z nebe,
aby nalezla sama sebe.

Publikoval(a): Kněžka, 18.9.2014