Anotace: Vždycky o kus níž, než je nebe.

Můžeme se jen hádat,
kdo z nás se první otočil
k tomu druhému zády

Bylo mi líto, že se na mě nedíváš;
tvé oči vždy byly
tak povědomě šedé –
a tak jsem se rozhoupala
jak nejblíž to šlo k nebi

a pustila se

(můžeme se jen hádat, čí nebe to bylo)

Ten let byl krátký, zato utrpení,
mé utrpení bylo pár věčností staré
a co naplat, žes byl osleplý
jak podměsíční dítě

Mám dojem, že nejdřív jsi se smál

Bylo mi jedno, že si zlámu tělo,
s těží jen rozbít, co je na kusy
Naposled jsem ti v letu
políbila čelo –

Můžeme se jen hádat,
ty plačky
a já v duchu,
kdo z nás dřív řekl
to poslední
„Sbohem.“
Kdo z nás si před pádem
zakryl obě oči –
kdo z nás vlastně může
za moje zlámané ruce
a nohy
a tělo
a vůbec

celé srdce.

Publikoval(a): Poutníček, 15.9.2014