Anotace: někdy člověku zbude jen doufat..

Opět tu sedím, s hlavou svěšenou,
opět se ohlížím na minulosti stín,
opět se setkávám s myšlenkou trápivou,
vtlouká se mi do duše jak do dřeva klín.

Vzpomínka překrásná, srdce mé ničí,
dokola vrací se, znovu a zas,
myšlenka hrozivá, co ze smutku klíčí,
z horoucí vášně zbyl jenom mráz.

Jeden rok vášně a půl roku strasti,
teď zbývá jen čekat co přijde dál,
zda chytí mne život do další pasti,
nebo jím propluju jako král.

Publikoval(a): pospach, 11.9.2014