Anotace: Kam a jak daleko dohlédne myšlenka a touha v život a věci příští....

Nepřeberná , rozmanitá a dlouhá,
jsou přání má i touha.
To cosi , jež se ve snech utápí,
klesá ke dnu , zaniká.
Znovu z vln se noří,
vzkypí, bublá vzhůru,
do prostoru uniká.

Ku věčnosti času,
jehož z nedostatku poznání,
zoveme tu vesmír, proniká.
Vzápětí zas do černého jícnu beznaděje,
zpět se řítí.
V bláhovém tom přesvědčení,
že snad tohle místo,
není vůbec k žití.

Když jsem večer unavené oči zavíral.
Tělo svoje v bolestech tu tiše ovíval.
S temným pláčem duše,
tvrdě zápasil.
Bolest s každým nadechnutím,
nepatrně , mírně,
poslední svou kapkou vůle,
uhasil.

Přec jen v nitru temnu,
dál jsem doufal.
Na svět příští,
že snad bych si troufal.
Spočinout tu, bez své touhy v žití,
nemohu a nechci,
to bych byl přec v řiti.

Nechci se jen změnit
v prázdné vlnobití.
V příboj , co se marně, neustále,
na břeh strmý řítí.
O skály se tříští,
nedoufaje v pranic ,
co je příští.

Publikoval(a): Taren, 11.7.2014