Anotace: nečekaně intenzivní pocity zmaru při neúprosných deadlinech a naše podvědomí

Poslední ranní cígo se ztrácí,
cvrčky už vystřídali otravní ptáci.
Kde je ten čas co slibovali,
utekl nebo o něm lhali?
Koukáš a hledáš výmluvy,
drsňáka teď vystřídaly obavy.

V tvojí hlavě zas rostou příšery,
jsou děsivý a zlý.
Není už rytířů,
není už radosti,
zbývá už jen hnusný slunko,
za chvíli bude se ti smát.

Znáš svoji oblíbenou příšeru,
znáš ji moc dobře.
Hýčkáš si ji když na sebe potřebuješ bič.
Sedí v tvým břiše a bolí kdy chceš.
Můžeš hulit, můžeš pít,
ale tím ji jen na chvilku uspíš.

Vzbudí se a bude mít kocovinu,
nutí tě udělat další volovinu.
Krmíš jí aby tě hlídala jak rodiče měli,
ale ona jen bere víc a víc tvé síly.
Není komu vynadat,
ani koho zmlátit,
že další noc se začla krátit,
že nestíháš to dodělat,
teď ti můžou vynadat.

Velký holky to prej zvládnou,
nevěř jim když tajně pláčou..

Publikoval(a): Amanda Paul, 21.5.2014