Anotace: . . .

Divadlo Slabých

Stojím na pódiu
na hlavě koruna
a v ruce slaměnky

Mám plakat ...

Smích se mi ale záštichtivě
dere hrdlem
jak roj sršáňů
a bodá, bodá do děje
a diváci řvou smíchy
ze stropu
- bylo by to i veselé,
nebýt té neodbytné,
ukřičené nápovědy
vespod...

Plač, plač.

Pláču
smíchy

Padá mi koruna
a nastupuje
šaškovský klobouk
Kouzlím smích
a diváci řvou
- víc
a víc!

Chce se mi plakat
chce se mi strašně moc plakat
Ale diváci řvou
a nápovědě pění krev
jak cukrová vata

- ten sladký pocit vzpoury a chaosu!

Žiju! A jsem král!

...a tak se směju dál
a uvnitř pláču
zlatý déšť
protože vím
že divadlo (jako každý večer) skončí

a já budu sama
židle prázdné, sál
pustý
jak stará pavučina
a já budu král
co šaška hrál tak dlouho
až neměl
pro koho by plakal.

Publikoval(a): Poutníček, 16.5.2014