Anotace: Snad něco mezi básní a něčím úplně jiným... směs pocitů z týdenního přejíždění po Itálii.

Když kapky tančí po střechách
sólo na harmoniku vpíjí se do okolních vod
a stěny katedrály tak zvláštně tlačí do očí

Nejistotou vratce pronesených slov
přes pár klečících postav na kamenné dlažbě
už neslyšíš svou vlastní mysl

Jen deštník chrání před křikem.

Kde lidé jedí díry z chleba
a zbytek hází holubům
V tom celku jsme jen tónu šum
a bez cíle se špatně hledá

Když vidíš to, co už tam není
a najednou jdeš zcela sám
chodbou mramorových stěn

ten pocit jiným odepřen
a přesto téměř beze změny

Na sloupech visíš očima
a vidíš jen zlomek jejich ceny
vše kolem chceš jen nevnímat
navždy už davy unavený

Jen deštník chrání před světem.

Z mozaiky sklouzne na dláždění
kde byla dlaň již dotyk není

V světě, kde není čeho se zachytit, když oči jsou oslepeny

Zrnka prachu nesoucí se ve vzduchu spolu s hlasem kněží
v záchybech roucha se usazuje poslední stín
za mříží z vlastního hříchu a tmy
modlíš se, abys nebyl zahlédnut

S šepotem chladně těžkých dní
tam, kde lvi roní slzy z kamene
nevidí, neslyší, mlčky sní
proč tahle řeka nemá pramene?

Když otáčíš se za hlasy soch a tápeš v šerosvitu...

S horkem a dusnem z plných plic
kouře a prázdných slov dnešního večera
smířený, jednou snad pochopíš víc
že voda nevzniká, kde pramen vyvěrá.

Publikoval(a): Tei, 18.2.2014