Anotace: "Co je horší: Nikdy nepoznat nebo poznat a zase ztratit?"

Srdce je prázdné, jakoby se utápělo v hořké krvi.
řev v něm vydávají napnuté struny.
Tma se blíží do nitra křehkosti,
bez slitování, bez milosti.

Dere se do mě ta pachuť hnusu,
ovládaná mamonem vkusu.
Oheň už sladce nepálí, jako dřív,
usmrcuje mě mrazivý sníh.

Co je to za svět?
Jen krátký let...
Pomíjivý jak barva růže při východu slunce.
Vezmi opět do svých mé rozechvělé ruce.

Je to jen okamžik, však uvězněný ve věčnosti,
tam kde leží naše kosti.
Kdo spatří jeho pohled opředený tajemstvím,
toho pohltí ráj s nadpozemským hříchem, to už dávno vím.

Polapit Anděla je odvážné i zvrácené,
Pak se k boji hlásí duše ztracené...
Z křídel uniká život nebeský, roní se stále víc,
obklopuje mě velké nic.

Kapičky rudé barví mé rty,
Stále hlouběji se nořím do ledové kry.
Chci ještě vzplanout pro něho,
Stíny v jeho očích hladí mé tělo.

Sním, sním, sním,
v jeho fantazii bdím.
Touha splétá své pevné sítě,
hrajeme si, jako malé dítě.

Úpějící chóry lákají nás do propasti,
utápět se v nekonečné slasti...
Nástrahy drtí vše, co jsme milovali,
sluhové Pekla s námi onanovali.

Ostří mnou projíždí, oči se klíží,
Démon noci se zvrhle plíží.
Nechá nás prožít ten sen,
ale pak nás zničí jasný den.

Publikoval(a): Rose-H, 8.2.2014