Archaické vyjadřování by nevadilo, kdyby bylo konzistentní...tzn...bylo by to celé v archaické řeči. Pokud ale používáš pouze občas slovo a občas slovosled, tak to působí uměle a povrchně, jak tu už bylo psáno.
Začti se do starých knih a pochopíš, že se nevyjadřuješ archaicky, ale jen jako.

23.2.2015 20:10 | Delfinfa

Neodpovídal bych, nechtěl-li bych svou tvorbu upravit čtenářům. Ale takto vskutku uvažuji a jinak to neumím. Zkrátka se ptám - co na tebe působí tak strojeně? Ironií totiž jest, že se přetvářím pro ostatní - abych zapadl mezi své vrstevníky atp. Ale v takovýchto chvílích mohu být sám sebou a zdá se to být ku prospěchu věci. Mohl by snad někdo kdo nedokáže tuto slovní zásobu používat napsat v ní toliko? (Jak píši - více poslat za den nemohu.) Proč bych lhal? Já takto skutečně píši - když se neumsím přetvářet - když nemusím pořád přemýšlet nad tím jak svůj projev formulovat pro jiné. A občas když už to nemohu vydržet takto napíši i těm, kteří to pak vůbec nepochopí... A ty asi nechápeš filozofickou pointu této básně - nikdy mi nejde o význam - o slova - když se přestaneš soustředit na text možná pochopíš jak vidím svět... Já nevnímám lidi jako bytosti - nevnímám svět barevně - já vidím lásku, strach, naději, rozmary, chtíč,... Nevěřím že má život smysl a nevěřím, že má smysl mu smysl dávat... Nevěřím v nic - to je má víra.... Nikdy se nerozhoduji, nad ničím nepřemýšlím - v hlavě si nosím čisto a prázdno. Když se zastavím, necítím nic. Nemám důvod žít, ale ani důvod zemřít... Přesně tohle se snažím vyjádřit. To jak hluboce a přitom mělce vše vnímám. Jak mi splývá přítomnost s minulostí a budoucností. Jak si hraji s osudy, se vším... Nechci nic, v nic nevěřím, na nic nečekám, o nic nežádám, nikoho se neptám, pro nic/nikoho nežiji,... Neříkám - kdybych byl ... (ženou, hercem/...) Netoužím po ničem. A přesto existuji - a v tomto se vrtám. To se slovy vyjádřit nedá - to co nevidíš to tam skutečně není... Nejde o to co nevidíš a měla by jsi vidět, jde o to co nevidíš a co přehlíží i všichni ostatní, ale já to vidím jasně...

21.1.2014 22:11 | Matesax

Vyjadřovat se archaismy je bezesporu působivé, zní to vznešeně, aristokraticky, ale zároveň mělce, snad až donquijotovsky; poezii netvoří přetvářka "velkých" slov ale přirozenost, spontánnost, nenásilnost, elegance... v tom se pro mě skrývá génius poezie... jakkoliv tvrdíš, že je to pro Tebe přirozená mluva, nezlob se, ale já Ti to prostě nevěřím (a může to být stokrát pravda), a ty emoce, které mají prostupovat čtenáře, ty já tam za pavučinkou strojenosti nejsem schopna vnímat. Zkusím svůj dojen vyjádřit ještě jinak: pro mě je Tvá báseň bublina - krásná, lesklá...ale když praskne, žádná stopa po ní nezůstane, žádný dojem, který bych si mohla odnést… na druhou stranu ale musím přiznat, že se mi zamlouvá Tvůj zápal pro poezii, pro jazyk... a také samozřejmě máš svaté právo mou dobře míněnou kritiku prohodit oknem, ale jsem přesvědčená, že zpětná vazba od čtenáře je velmi důležitá…

21.1.2014 20:53 | Lugilla

Archaismy se vyjadřuji naprosto běžně. Nevidím v tom ve spojení s básní žádný problém... Takto jsem to napsal - bez úprav/... Tak se mi chtělo - takový jsem já... Nesmyslné omezení počtu básní na den mi znemožňuje ukázat toť i na jiných dílech, leč věz že ti kdož mají zralost k čtení básní hltají emoce, kterých se snažím vyjádřit maximum ve své melancholické linii... Samotná slova mají něco evokovat -> v tom omezení nenalezneš...

21.1.2014 18:39 | Matesax

Vůbec to není špatné, ale přijde mi to místy zbytečně archaické, překomplikované, smysl se mi každé dva verše někam schovává... byla bych nadšená, kdyby báseň spontánně plynulá...

21.1.2014 18:04 | Lugilla